Hm,nikdo tu nic nepíše,tak já začnu. Myslím,že je nás v republice dost těhotných a nevěřím,že každá to prožívá tak "růžově" jak všude na na různých stránkách,které jsem prolezla. Prostě to moc nežeru,přiznávám. Je mi už 32 a fakt jsem s tím nikdy nepočítala. Jsem už na začátku 5. měsíce a jak se mění mé tělo tak mi asi taky měkne mozek a dost přemýšlím jak to zvládnu a,že se bojím jako nikdy v životě. Myslím, že nejsem jediná,která se moc nětěší,ale hlavně se bojí. Asi jsem se chtěla trochu vykecat a tady to šlo.
já to zažívám právě nyní, je mi za měsíc 34 a jsem ve 3měsíci na konci ... nikdy jsem moc nedoufala a nepřipouštěla si, že budu těhotná .. a nyní jsem, sice mám milujícího muže, máme nový dům, ale já se s tím nemohu nějak srovnat, stále pláču, nevím co bude, nechci opustit zaběhlý kolotoč v práci, bojím s všech těm změn a všeho ... nevím co bude, stále si jen přeju aby se to otočilo, prý se to změní ... ale kdo ví .. zatím se stydím za ty své pocity ... takže nic "růžového" se nekoná.
Co bude, to je skoro dost jasné, bude vás o jednoho víc a to jedno bude potřebovat klidnou a spokojenou a natěšenou maminu a sice ze začátku trochu nešikovného, ale učenlivého a vlídného tátu. V první řadě si sama v sobě uvědomte, jestli chcete to mimčo. Zřejmě ano, jinak byste už něco podnikla. Takže druhý krok - aby nebylo už primárně stresované a na svět se vylouplo v pohodě a zdravé, uvědomte si, že i tím svým pláčem mu můžete ublížit už třeba tím, jak stahujete břišní svaly. Pokud se bojíte porodu, tak stačí vzít rozum do hrsti a uvědomit si, že tohle zvládne každá myška, kočka a nemá k tomu poradnu ani doktory. Předpokládám, že k určité změně dojde při prvních pohybech. Maminy, které měly těhotenství bez problémů, možná z toho tak odvázané nebyly, nevím, ale já po čtyřech neúspěších jsem byla tak rozdováděná, až mě doktor musel krotit. Protože tím okamžikem víte, že TO už žije. Za nás skutečně až do poslední chvíle TO, ultrazvuk teprve začínal. A pracovní kolotoč půjde v zájmu toho ťukajícího uzlíčku do háje. Zkuste se na sebe podívat jako na cizí ženu - žádných ztřeštěných 17, ale dospělá ženská, fungující manželství, takže spolehlivý partner, bydlení v pohodě, mít děti je normální. Objektivně řečeno - no problem. Hlavně klid v duši, abyste si pak nevyčítala, že je mimčo plačtivé, špatně pije, špatně spí. No, mohli by vám něco dát v poradně, já osobně nejsem milovník prášků v téhle situaci, ale teď už je taky jiný sortiment. Jestli vám bude milejší si psát přímo na email, tak beze všeho. Mne to jen překvapilo, tak jsem hledala začátek. Hezký den a slunce v duši
Je to sice už pár let, ale tyhle obavy jsem zažila. Bylo mi 33, když jsem byla těhotná po páté (zatím bez výsledku) a tak mě doktor hned v pěti týdnech položil na postel takhle 3. dubna a domů jsem šla 18. října, ale veliké hurá se řvoucím ranečkem. A z toho dlouhatánského příjemného nicnedělání rovnýma nohama do tvrdé reality. Prostě žádný perfekcionalizmus, hlavně obstarat mimčo, ostatní práce není zajíc, neuteče. Přiznám se, že na rady doktora jsem se taky nijak zvlášť netěšila, co kdyby to zase nedopadlo. Mozek neměkne, jen se aktivují příslušné buňky a probouzejí prastaré mateřské instinkty
Kamillapin
No jo
Hm,nikdo tu nic nepíše,tak já začnu. Myslím,že je nás v republice dost těhotných a nevěřím,že každá to prožívá tak "růžově" jak všude na na různých stránkách,které jsem prolezla. Prostě to moc nežeru,přiznávám. Je mi už 32 a fakt jsem s tím nikdy nepočítala. Jsem už na začátku 5. měsíce a jak se mění mé tělo tak mi asi taky měkne mozek a dost přemýšlím jak to zvládnu a,že se bojím jako nikdy v životě. Myslím, že nejsem jediná,která se moc nětěší,ale hlavně se bojí. Asi jsem se chtěla trochu vykecat a tady to šlo.
melisa.melisa
RE: No jo
já to zažívám právě nyní, je mi za měsíc 34 a jsem ve 3měsíci na konci ... nikdy jsem moc nedoufala a nepřipouštěla si, že budu těhotná .. a nyní jsem, sice mám milujícího muže, máme nový dům, ale já se s tím nemohu nějak srovnat, stále pláču, nevím co bude, nechci opustit zaběhlý kolotoč v práci, bojím s všech těm změn a všeho ... nevím co bude, stále si jen přeju aby se to otočilo, prý se to změní ... ale kdo ví .. zatím se stydím za ty své pocity ... takže nic "růžového" se nekoná.
kvetahanc
RE: RE: No jo
Co bude, to je skoro dost jasné, bude vás o jednoho víc a to jedno bude potřebovat klidnou a spokojenou a natěšenou maminu a sice ze začátku trochu nešikovného, ale učenlivého a vlídného tátu. V první řadě si sama v sobě uvědomte, jestli chcete to mimčo. Zřejmě ano, jinak byste už něco podnikla. Takže druhý krok - aby nebylo už primárně stresované a na svět se vylouplo v pohodě a zdravé, uvědomte si, že i tím svým pláčem mu můžete ublížit už třeba tím, jak stahujete břišní svaly. Pokud se bojíte porodu, tak stačí vzít rozum do hrsti a uvědomit si, že tohle zvládne každá myška, kočka a nemá k tomu poradnu ani doktory. Předpokládám, že k určité změně dojde při prvních pohybech. Maminy, které měly těhotenství bez problémů, možná z toho tak odvázané nebyly, nevím, ale já po čtyřech neúspěších jsem byla tak rozdováděná, až mě doktor musel krotit. Protože tím okamžikem víte, že TO už žije. Za nás skutečně až do poslední chvíle TO, ultrazvuk teprve začínal. A pracovní kolotoč půjde v zájmu toho ťukajícího uzlíčku do háje. Zkuste se na sebe podívat jako na cizí ženu - žádných ztřeštěných 17, ale dospělá ženská, fungující manželství, takže spolehlivý partner, bydlení v pohodě, mít děti je normální. Objektivně řečeno - no problem. Hlavně klid v duši, abyste si pak nevyčítala, že je mimčo plačtivé, špatně pije, špatně spí. No, mohli by vám něco dát v poradně, já osobně nejsem milovník prášků v téhle situaci, ale teď už je taky jiný sortiment.
Jestli vám bude milejší si psát přímo na email, tak beze všeho. Mne to jen překvapilo, tak jsem hledala začátek.
Hezký den a slunce v duši
kvetahanc
RE: No jo
Je to sice už pár let, ale tyhle obavy jsem zažila. Bylo mi 33, když jsem byla těhotná po páté (zatím bez výsledku) a tak mě doktor hned v pěti týdnech položil na postel takhle 3. dubna a domů jsem šla 18. října, ale veliké hurá se řvoucím ranečkem. A z toho dlouhatánského příjemného nicnedělání rovnýma nohama do tvrdé reality. Prostě žádný perfekcionalizmus, hlavně obstarat mimčo, ostatní práce není zajíc, neuteče.
Přiznám se, že na rady doktora jsem se taky nijak zvlášť netěšila, co kdyby to zase nedopadlo. Mozek neměkne, jen se aktivují příslušné buňky a probouzejí prastaré mateřské instinkty