Ilustrační foto

             Kdyby to šlo , zastavila bych čas....Kdyby to šlo , vrátila bych čas....Jen neumím říct , kam až  ho vrátit...Měla jsem krásné dětství , ikdyž jsem po celý ten čas nežila s rodiči a sourozenci. Táta byl voják z povolání a vždycky musel jít tam , kam páni poručili...vybírat si nemohl. Takže jsem hodně času strávila s babičkou , která mi dala základy jak k vaření , tak i k dalším domácím pracem. Když se rodiče vrátili zpět na Moravu , nastoupila jsem do vlaku , ve kterém se mi ani trochu nelíbilo....Moje máma nemusela pracovat , táta si to nepřál.  Nemohly jsme k sobě najít cestu. Já se na každém kroku přesvědčovala o tom , že mi máma prohlíží věci,sem tam zaloví v mých dopisech a všechno poví tátovi. A ten buď držel hodinové přednášky , nebo uložil domácí vězení , přesvědčený dělám špatné věci........Jak já to  nenáviděla.....Ještě v osmnácti jsem nesměla zůstat přes noc někde venku , ze zábav do desíti doma , kino v té "díře"ani nebylo...Když jsem poznala svého tehdy přítele , lásku mi táta zakazoval.Nepřáli si s  mámou abych někoho měla ráda , abych s někým chodila. To mi připadalo zcestné a absurdní , protože docílili  vlastně toho,že jsem chtěla co nejdřív z domova odejít. Tak tady bych ještě čas nechala v klidu.

           S maminkou jsme našly cestu k sobě v okamžiku , kdy jsem jí řekla o mém prvním těhotenství.....Maminka úplně ožila. Nebylo dne , kdy by mi nevolala , měla o mně  starost , protože už tehdy se začal projevovat můj tehdejší manžel.  A tak jsme s maminkou začaly nakupovat výbavičku pro miminko , maminka svítila jako sluníčko. A vlastně mi všechno nakoupila , já nemusela  skoro nic.

          Pak se mi narodil první syn. A zase to byla máma , kdo za mnou přijel do porodnice , kdo mi přivezl všechny věci na mimino a kdo se zajímal o mě i o syna. Z porodnice mne odvezl táta , maminka byla se mnou. Pomáhala mi , když jsem dodělávala ekonomku , mohla jsem jít do práce , protože se mi starala o malého. Když se za šestnáct měsíců narodil druhý syn , pomáhala mi i s ním.

          A to už byly chvíle , kdy bych ten čas potřebovala zastavit . K mamince jsem se chovala vždycky slušně. Ani jsem si nemohla dovolit s mámou třeba nemluvit , nebo si na ni otvírat nějak moc pusu. Byla to totiž maminka....

          Plynul čas , děti rostly , ke klukům přibyla ještě dcera . A moje manželství už bylo  takřka  v troskách. A já si nikdy neuvědomila , že bolest , kterou z nepodařeného manželství prožívám , prožívá moje máma se mnou . A že ji to bolí daleko víc....Byla zklamaná , smutná , snad jsem ji viděla poprvé plakat , když jsem byla samá modřina se zlomeným nosem a rozseknutým rtem....

         Ano , teď už to vím. Vím , že máma je člověk , který dokáže svoje děti milovat a sám není milován....

        Proč to tak muselo být ? Proč zrovna maminka musela tak těžce onemocnět , proč musela tolik trpět , proč ta hloupá nemoc nešla aspoň zastavit..... Nešlo to. Maminka se trápila skoro sedm roků. Poslední tři roky už nemohla ani chodit. A já ? Musela jsem chodit do práce , na děti jsem byla sama a přesto. Přesto jsem si vždycky udělala čas , mamince alespoň zavolala a každou sobotu za ní jela. Ale  mohla  jsem udělat  víc..Maminka si to totiž zasloužila.

       V neděli by měla krásné ,kulaté narozeniny , bylo by jí osmdesát roků....

       A já bych přišla , podala jí krásnou kytici rudých růží  které milovala  a z celého srdce bych mamince poděkovala.Poděkovala bych za všechno ....Za to , že mi dala život , za to , že se mnou byla ve chvílích štěstí i bolesti , za to , že mne naučila milovat krásné knihy , naučila mne milovat naši krásnou zemi , naučila mne lásce i pokoře. Naučila mne vážit si lidí , lidí hodných , laskavých a moudrých.....

Byla to moje maminka.....

Přeji Vám krásnou dobrou noc a pěkný víkend.