Asi začínám bláznit, protože jinak si nedokážu vysvětlit pár věcí.

Je to asi tak měsíc, co jsem začala mít pocit, že potřebuju dítě. Ne že ho chci, že ho potřebuju. A ono se to postupně dere na povrch víc a víc a je to horší a horší. Od dětství jsem byla přikovaná ke kočákům a panenkám, měla jsem jich mraky. Pořád jsem je chovala, přebalovala a zpívala jim. Jako starší už jsem jim vařila dobrůtky, chodila s nimi k panu doktorovi a jako ještě o něco starší jsem vyměnila panenky za miminka známých a rodiných příslušníků. Vztah k dětem mi vydržel. Vždycky jsem si ráda chovala miminka, líbilo se mi utěšovat je, když pláčou, ukazovat jim různé věci a hopsat s nimi po pokoji, abych je uklidnila. Byla jsem nadšená, když jsem je mohla krmit a přebalovat a vždycky jsem hrozně záviděla jejich maminkám. Že mají takové malé poklady.

Na střední škole to na chvilku povolilo. Přece jen kolem spousta nových věcí, spolužáků a hlavně práce. Bavilo mě si užívat a jít si odpoledne jen tak na kafe s kamarádkou. Líbilo se mi, že nemám žádné povinosti. Ale doba se mění. Dnes ty povinosti mám. Mám svou domácnost, svého přítele a svůj život. A to děťátko mi v něm začíná hrozně chybět, ale je to sobecké na to jen myslet, protože bych mu dneska nemohla dát to, co třeba časem. Lepší domov, hračky a další. Teď není ten správný čas, a ani nemám to správné zázemí a i když si to dokážu hezky zdůvodnit a uklidňuji se tím, že to miminko jednou bude, je mi smutno, že není už teď.

V metru pokukuji po všech maminkách, nakouknu do každého kočárku a dokážu sedět a hodiny koukat z okna, kde si děti hrají na hřišti. Nejsem blázen? Nedokážu si to vysvětlit. Vím jen, že je to hrozný pocit a nedokážu si představit jak musí být těm ženám, které po něm také touží, ale jsou mnohem starší a ono to prostě nejde.

Včera jsem přiběhla z práce, vyvenčila pejska a potřebovala jsem si sjet nakoupit. Věděla jsem, že potřebuji hodně věcí a tak jsem vyrazila do vzdálenějšího obchodu. Procházím mezi regály až jsem narazila na uličku s dětskými věci a zase mě to chytlo. Tolik různých dupaček, zavinovačky, dudlíčky a všechno tak maličké. Bylo mi do breku, že to nemám komu koupit. Musela jsem se hodně zabrat do přemýšlení, protože jsem ani neslyšela telefon. Nějaká paní mi klepala na rameno, že zvoní. Asi viděla, jak tupě koukám. Tak to zvednu a přítel mi ječí do ucha, že nám ukradli auto.

Tak to nám ještě chybělo. My vážně nikdy nebudeme mít klid. Úplně zkoprnělá mu říkám: "Moje?" a on mi blbec řekne no kvůli tvému bych nevyváděl. Mám totiž favorita. Moje. Moje auto zmizelo, jdu volat na policii. Chvilku to trvalo, ale začalo mi všechno docházet. Začala jsem se hrozně smát. Naprosto to nepochopil a ještě se urazil. Tak mu říkám, jestli myslíš to modrý BMW, tak to jsem si vzala na nákupy :-D. Položila jsem telefon a jela domů. Smála jsem se už mezi dveřma a bylo mi vysvětleno, jak měl asi vědět, že jsem na nákupu a ještě jeho autem, když normálně s ním jezdit nechci. Že se snad tak moc nestalo.

Stalo. Protože jsem šťastná že mám někoho, kdo mě vždycky spolehlivě rozesměje a zažene holčičí trápení.

Zdroj obrázku: tuptup.cz