Tím nahoru,nemyslím naší vládu.
Děkuji o hodně výš,tam, kde jak se snažím věřit je něco, nebo někdo, kdo mi dal možnost volby.
Zvolila jsem si samotu a jsem tak vděčná za tu šanci, prožít důchod podle svého. Jsem konečně šťastná a užívám si každou drobnost.
Děkuji za malou vesničku s maličkým domkem. Za lesík kousek od zahrádky, před kterým se ráno a navečer pasou srnky.
Děkuji i za to, že jsem zdravá a že se moji synové učí celkem úspěšně žít bez mojí věčné podpory.
Děkuji, že jsem mohla poznat pár úžasných lidiček,jednu dobrou vílu a že mi zůstalo pár věrných přátel.
A také a možná nejvíc, děkuji že si konečně můžu vybrat s kým se dám do řeči a koho už nemusím.
Ale taky mám vztek. Proč jsem se nenarodila s větší odvahou?
Vždycky jsem byla neprůbojná a sklopila uši a bohužel to dělám i dnes.
Měla bych sebrat odvahu a něco udělat, ale zmůžu se jen na ventilování svého vzteku tady v deníčku.
Co že se stalo?
Mám postiženou sousedku. Nemá ruce. No vlastně má,ale jen u ramen. Vychovala dvě děti a myslím si že dobře.
Vůbec si neumím představit jak to všechno zvládla. Jenže....
Protože má "nárok" tak má asistenčního psa a to je to,co mě vytáčí.
Určitě je spoustu lidí,kteří mají smůlu a podle úředníků na psa nárok nemají,nebo se stydí doprošovat.
Moje sousedka své nároky umí využít.
No dobře,řeknete si, to je správný a co je na tom?
Nebylo by na tom nic,kdybych neviděla jak se sousedka za pomoc odvděčuje.
Když už máte to štěstí a vidíte jí jít se psem na procházku,tak vás napadne,na co že ho vlastně má?
Pejsek je ještě mládě a zakažte mu mít radost ze života.
Už jednou jsem se zarazila nad tím, že když na zahradě (kam ho občas vypustí) sebral klacík, dostal od paničky proutkem.
Na mou poznámku,že si chce hrát,mi bylo zděleno, že je to pes asistenční a tohle si nesmí dovolit.
No budiš... nerozumím tomu, tak se do toho plést nebudu.
Ale včera jsem zažila další šok.
Sousedka,kterou sotva na procházce potkáte, pejska nakopla, a to jen proto,že se otáčel za jiným pejskem.
Znovu jsem se dozvěděla,že to si asistenční pes nesmí dovolit.
Napadá mě, jak se k němu asi chová doma, když ho na ulici klidně kopne.
Je mi z toho ještě dneska mizerně.
Moji psi jsou obyčejní a mají se, jak říká Mili fanfárově.
Nedovolím si je bít, ani když mi rozkoušou kýbl, nebo vytahají tyčky od rajčat.
Pořídila jsem si je pro radost a za jejich lásku, jim láskou oplácím.
Nechápu tyhle lidi. Jsem moc ráda, že si můžu vybrat jestli se s někým takovým budu stýkat.

Tak jsem si trošku ulevila a Vám přeji pohodově prožitý víkend a co nejmíň srážek s blbcem.