Ilustrační foto

Nejsem z těch co si pořád na něco stěžuji, spíš naopak, pořád se snažím na tom špatném hledat i pozitivní věci. Ale musim přiznat, že první měsíc v Německu mi dal teda hodne psychicky zabrat.

Prajuji jako pečovatelka o starou paní. Do Mnichova jsem přijela v půl páté ráno a v 8 hned začala pracovat. Paní trpěla Alzeimerem a stařeckou demencí a bývala i agresivní. První měsíc jsem opravdu pracovala 24 hodin 7 dní v týdnu a nespala jsem víc jak 4 hodiny denně.

Babička - tak jsem jí říkala byla odnaučená nekuřačka a já jako kuřačka jsem před ní nesměla kouřit, navíc byla i paranoidní, takže mě musela pořád vidět. Což mi znemožňovalo být alespoň chvíli o samotě. Spát jsem musela s otevřenýma dveřma, aby mě viděla s tím, že stejně 3x až 4x za noc přišla rozsvídila a podívala se jestli jsem v posteli. Z toho tak během noci 2x se probrala a křičela, že neví kdo je, kde je a co má dělat.Takže bez 2 litrů kafe bych ten den nepřežila.

Na nákupy jsme mohli chodit jenom spolu, protože bez ní jsem se nesměla hnout z bytu. Nechodila jsem sama ani vynést odpadky. Ale donutit babičku jít nakoupit byl nadlidský výkon. Nechtěla, nadávala, cvakala zubaba, prostě těžké. Do toho když jsem ji měla koupat jsem si vyslechla krásné věci o sobě. Neměla ráda vodu ani koupání.. Donutit ji vzit leky to bylo moje male vitezstvi.

Nejhorsi bylo, ze jsem se neměla ani na koho obrátit. Byla bez rodiny, bez sourozenců, bez dětí. Pouze 1x v týdnu k nám chodila sociální pracovnice, a ta tvrdila, že tohle je normální ať si nestěžuju.

Ale jedno pozitivum ten měsíc měl, neměla jsem čas ani náladu myslet na chlapy :-))