Ilustrační foto

Abych nemusela psát sáhodlouhý reakce, a vy jste je nemusely hledat a pročítat, tak napíšu rovnou celý zápis.

Na chlapa, jako je můj přítel, jsem čekala dlouho. Skoro dva roky. Ty dva roky byly plný trápení kvůli samotě, boje s osudem, hledání sebe sama, pokusů a omylů. A pak se to prostě stalo – našli jsme se. Když jsem ho viděla poprvé, vůbec jsem nevěřila a nedoufala, že by to mohlo vyjít, protože mi s ním sice bylo fajn a rozuměli jsme si, ale věděla jsem, že má dítě a že to nebude sranda, a navíc nebyl můj typ vzhledově. Ale chemie je chemie, a ta zafungovala dokonale. Navíc jsem už vyrostla z čekání na krásnýho prince a dám raději přednost povaze a tomu, že si prostě sedíme, takže jsem ten drobný fakt, že nemá černý vlasy a tmavý oči, s radostí přešla.

Na prvním rande se z dítěte staly děti dvě, ale říkala jsem si „Jedno nebo dvě, však to je fuk, stejně bych se starala, tak co.“ A byla jsem šťastná, že mě konečně nějaký chlap bere takovou, jaká jsem, vnímá mě, zajímá se o můj život. Dali jsme se dohromady a já už jsem chtěla mít konečně svoji rodinu, svoje zázemí, k někomu patřit, a aby někdo patřil ke mně. Nikdo není ideální, ani já, ani ten můj chlap. Někteří jsou alkoholici, feťáci, sobci, hamouni, citoví vyděrači, sexuální loudilové, násilníci nebo třeba lháři. Můj chlap není ani jedno z toho. Má docela běžný vady na kráse, se kterýma se dá bojovat. Ty vady jsou to, co jsem ve svých deníčcích nedávno popsala. A já bojovat chci, nechci před vším utíkat, protože kdybych si říkala „tohle ne a toto taky ne“, tak zůstanu do smrti sama. Myslím, že pokud za to někdo stojí a chcete s ním být, máte se rádi, je potřeba dělat kompromisy, který vyhovují oběma, a nehledět na to, že po sobě neuklidí deku tam, kam patří a mně zrovna tohle vadí.

Podle mě je neochota bojovat s drobnými vadami na kráse problémem dnešních rozpadajících se vztahů mladých lidí. Dneska panuje rovnoprávnost a nezávislost – prostě se mně to nelíbí, co děláš, tak čau, jdu si po svých. Proto je dneska tolik rozvodů – protože od sebe lidi utíkají. Dřív tohle nebylo, lidi spolu byli až do smrti, protože překonávali překážky, přelézali je a obcházeli, neotáčeli se k nim zády a řešili je (jen si prosím vás teď nemyslete, že tímto radím týrané ženě, aby nad chováním svýho muže zavřela oči a držela, dokud to jde, takhle to myšleno není). A to chci i já, chci mít stálýho přítele, který se ke mně neotočí zády a budeme spolu, ne proti sobě, a vyřešíme všechny problémy ruku v ruce. Proto s ním jsem, proto jsem ještě neutekla. A neuteču kvůli tomu, že to není tak růžový, jak jsem čekala a jak jsem si to vysnila. O nějakým útěku zpátky tam, odkud jsem přišla, začnu uvažovat, až nebude k nalezení rozumný východisko a nebude existovat jiný řešení daných nedostatků.

A teď děti. S tím, že je má, jsem do toho vztahu šla, bylo to moje vlastní rozhodnutí, nikdo mě nenutil, tak bych si to asi teď neměla rozmyslet a odejít od nich, jako že se mně to už zase nelíbí a že mě to už nebaví.

Jak psala Makuška, ony za dřívější výchovu fakt nemůžou, jsou ještě malý a nemůžou říct „Mami, tati, vy nás vychováváte blbě.“, protože z toho nemají rozum. A vím, že nepomůže ani to, když příteli vmetu do očí, co ty děcka dělají špatně, jak jsou nemožný a co se mně na nich nelíbí. Ony tu dřívější výchovu v sobě prostě už mají zakořeněnou, a pokud já doma řeknu tak a jejich matka onak, tak z toho budou mít akorát v hlavě guláš a stejně poslechnou ji. Mají to o to těžší, že je jejich matka navádí proti tátovi a on jim to pak vyvrací, tudíž nevědí, kde je pravda, a tak se stalo, že kluk ve svých 8 letech několikrát navštívil psycholožku a holka je neuvěřitelně rozmazlená, protože ona je mámina holčička a všichni ostatní jsou svině, který po nich jdou.

Já jsem taky z rozvedené rodiny a naši se proti sobě nikdy neštvali prostřednictvím nás dětí. Když jsme přišli domů z prázdnin a byli jsme patřičně rozdivočelí, řekla nám máma „Tak už dost, už jste zase doma, to a to dělat nebudete, to si dělejte jen u táty, když vám to dovolí.“ A my jsme se uklidnili, zajeli do kolejí a neslyšeli jsme žádný „Váš otec je blbec. Je to haj.zl, protože já teď s váma musím k doktorovi a zůstanu doma na paragrafu, zase jste se u něj nachladili.“, jako to slyší oni. V podstatě je mi jich líto, byli na sebe zvyklí a najednou bydlí každý jinde, kluk se odcizuje od mámy, holka od táty, a ze své zkušenosti vím, že už si ten pravý vztah k sobě nenajdou, zvlášť když je jim vtloukáno do hlavy, že je jejich otec neschopný id.iot. Tam, kde dřív byli doma, budou teď jen na návštěvě. A navíc jim do života vtrhli teta a strejda a nikdo se jich neptal, jestli chtějí nebo ne, a tak se můžou bránit jen tím, že zlobí, kují pykle, neposlouchají a sabotují, protože doma nechtějí cizince.

Přítelova bývalá žena je samostatnou kapitolou. Kdybych měla rozepisovat všechnu tu špínu a hnus, který na mě naházela a co naházela před děckama i na přítele, byly bysme tady do rána. Teda do toho příštího :-) Já se jí do výchovy rozhodně plést nechci, děti jsou její, ne moje, a mohlo by se taky stát, že bysme jim vykládaly každá něco jinýho a ony by z toho pak měly ještě větší zmatek, než mají teď, protože je proti nám štve, nechá svým současným přítelem ponižovat jejich otce, a co jsem vypozorovala, tak nějak se o ně nezajímá jak by se matka o děti zajímat měla (za všechno uvedu příklad, že holka v pěti letech nemá základní hygienický návyky, neumí si vyčistit zuby a nezvládá věci, který bude příští rok potřebovat pro přijetí do první třídy; a kluk k ní nemá vůbec žádný respekt, protože mu odmalička sprostě nadává, a podle mně za chvíli nebude mít daleko k tomu, aby jí jednu natáhnul anebo aspoň řekl, že k ní nechce jezdit). Kluk si našel druhou mámu v babičce, takže já mu ji už suplovat nemůžu, na to jsem tam přišla příliš pozdě, a holce můžu akorát tak poradit to, s čím si neví rady, protože jí to doma matka neřekla. Tím můj vliv na výchovu končí a nemám sebemenší důvod se do ní plést (kromě toho, že si nastavím hranice, kam v mým případě děcka můžou zajít a kam už ani náhodou).   

Přes to všechno, co jsem v minulých deníčcích napsala, existuje hodně krásných chvil, kdy jsem fakt šťastná a po nějaké rekapitulaci jsem schopná říct, že jsem ochotná zapomenout na špatný věci pro ty dobrý.