Ilustrační foto

Včera jsme se s přítelem vydali na nákupy narozeninových dárků. Všechno, co jsem měla v plánu, jsme pořídili, všechno jsme sehnali a já jsem byla ráda, protože to bylo na poslední chvíli.

Když se přítel se synem rozhodli, že si odskočí, stála jsem ve Vaňkovce v patře u kruhu a dívala se dolů. Dívala jsem se na lidi, jak jen tak prochází, koukají za výlohy, nakupují, sedí v kavárnách, na ty davy, který kolem mě proudily. Najednou mně to přišlo cizí. Vzpomínala jsem na doby, kdy jsem sem jezdila na nákupy se sestrou, jak jsem seděla v kavárně s Vendy, jak jsem sedávala ve zdejší cukrárně s tátou nebo s přítelem mé matky a tipovali jsme lidi.

Tipování lidí spočívalo v tom, že jsme si říkali, kdo vypadá jako z vesnice a kdo je asi z města (někdo mě možná odsoudí, uznávám, že to vypadá hnusně, ale toto dělá hodně lidí, věřte mi). Kdo asi co dělá, čím se živí, kdo má jakou rodinu a jaký asi mají vztahy. Lidi z vesnice byli většinou k poznání dobře a hned. Podle chování, podle oblečení. Vždycky jsme se nad tím pousmáli, ale nikdy jsme nikoho neodsuzovali za to, jak se chová nebo jak vypadá, nikomu jsem se neposmívali. Já jsem tehdy byla z města.

A teď jsem z vesnice. Jsem jedna z těch, kteří někdy budí u mešťáků pousmání. Bylo mně to jasný z pohledů lidí. Z pohledů prodavaček, když se ode dveří ozvalo „Taťkůůů, jé, podívej se, co to jéé? Já bych se chcél podívat na toho velkýho pavouka!“ a „Taťkůů, tady je to ještě větší jak v Glóbusu!!“.

Najednou jsem se styděla. Styděla jsem se za to, že je tam ten kluk se mnou. Kluk, který ve svých skoro 10 letech nerozezná, co se ještě hodí a co už ne, a když mu řeknete, že se to a ono nehodí, tak se ještě nahlas diví proč. Styděla jsem se za to, že neví, že se nemůže vyjadřovat tak strašně nahlas, jako by byl doma na zahradě. Bála jsem se přiznat si to, ale je to prostě tak.

Zastesklo se mně po bývalým životě. Po městě, po knihkupectvích, po obchodech, po divadle, po ruchu ulic, po lidech, po nákupech oblečení, po výletech..... A přitom jsem byla ještě před půlrokem ráda, že jsem se nastěhovala do klidu, do vesnice, ve které klidně můžu chodit po ulici v teplákách, a nikdo se nad tím nepozastaví, kde nepotkám živáčka, když jdu na procházku, vylezu na kopec a tam není nic, jen lesy, lesy, pole a zase lesy.

A přitom když přijdu do svýho starýho domova, necítím se tam už dobře, protože už patřím jinam. Už tam nejsem doma. Nejsem doma nikde, a to mě děsí.

Slíbila jsem si, že někam vyrazím častěji, aby se můj život neomezil jen na jízdu do práce a z práce, páteční nákup na týden a nedělní procházku ke kravínu. Jenže kvůli nemoci dostanu tento měsíc o 5000 nižší výplatu, takže si budu moct dovolit akorát tak tu procházku za doprovodu bučení telat.

K tomu se provalila nevěra matčina přítele. Je mi jí strašně líto. Jako bych neměla dost starostí sama se sebou... Nějak se to na mě navalilo a neznám řešení, neznám odpovědi na otázky, co mě tíží. To mám být jako nějaká supermanka nebo co, není to na jednoho člověka trochu moc?