Ilustrační foto

Po přečtení deníčku NatalieLucie -  a protože jsem zjistila, že komentáře postupně mizí a jsou vidět vždycky jenom tři poslední (jestli někdo víte, jak to obejít, poraďte) - jsem si řekla, že bych mohla přidat svou trošku do mlýna.

Každý má své trápení, ať je jakékoli. Někdo si ubližuje přejídáním, někdo hladověním, někdo je fixovaný na jednu konkrétní osobu, někdo má fóbie... Je spousta různých způsobů jak se trápit.

Začátkem cesty ven je doopravdy se rozhodnout, že tohle už dál nepůjde. Ale fakt "dovopravdicky", jak jsme říkávaly s holkama ze základky. To je takový malý, ale strašně důležitý, krok nula. Bez toho, aniž by člověk sám chtěl s tou situací něco udělat, mu nepomůže ani svěcená voda. "Dovopravdicky" se rozhodnout znamená opravdu se rozhodnout "jo, jdu do toho a nezajímá mě, jestli to zvládnu nebo ne a jak dlouho to bude trvat. Já to udělám".

I když je člověk sebelíp rozhodnutý, častokrát se stává, že je v té situaci, kterou chce vyřešit, až po uši. V takovém případě potřebuje pomoc zvenku - někomu stačí mamka nebo kamarádka na vypovídání, někdo musí navštívit lékaře a nechat si udělat všechna možná vyšetření, aby se zjistilo, v čem je problém, někdo musí navštívit dietologa, manželskou poradnu, někdo prostě i psychologa...

Dotyčný odborník mu něco poradí - a je pak na člověku, aby hrál fér sám se sebou a ty rady dodržoval. To za něj nikdo udělat nemůže. Neexistuje způsob "jak" něco udělat, aby to šlo co nejlíp - dá se to jenom dělat.

Já sama jsem vážila 113 kilo při výšce 172 cm. Ano, měla jsem šílenou nadváhu, ještě pořád mám, i když o osm kilo menší. Mám vysoký tlak, lehkou srdeční arytmii, závratě, kinetózu ("mořská nemoc", nebo když se člověku dělá blbě v autobuse a pod.), bolí mě záda, klouby v nohou. Prošla jsem si vyšetřeními na interně, na neurologii, všechny možné odběry všeho. Závěr: pokud chci být zdravá, musím alespoň dvacet kilo shodit, raději víc. Nafasovala jsem na interně tabulku výživových hodnot, limit 4.000 kJ na den a šla jsem. A tak teď hubnu, mám to na několik let, protože můžu hubnout zároveň jen velice pomalu - v minulosti jsem totiž měla období, kdy jsem nejedla skoro vůbec a strašně mi to zpomalilo metabolizmus.

Není to o přemýšlení "a co když to nezvládnu?" nebo "ostatní mají silnou vůli" a podobně. Člověk to vždycky zvládne - a pokud to nezvládá, musí do toho zapojit i ostatní. Odborníky, rodinu, přátele.

V případě poruchy příjmu potravy je důležité jíst pravidelně. Tudíž je potřeba říct svému okolí "mám poruchu příjmu potravy - nejím/přejídám se/obojí" a říct jim, aby člověka hlídali. Je to frustrující, ne každý to může pochopit, ale pokud se přežírám, když jsem sama, musím jednak přestat být o samotě, jednak varovat své okolí, že potřebuju pomoci a ta pomoc spočívá v tom, že musím jíst tehdy kdy mám a nesmím jíst tehdy, kdy nemám. To je jeden ze způsobů.

Každý člověk je jedinečný a má své jedinečné problémy. Pokud své problémy nezvládám, je naprosto v pořádku se obrátit na odborníka a poprosit ho o pomoc. A poprosit o pomoc přátele - od toho jsou kamarádi, aby si navzájem pomáhali. Ale pokud poprosím ostatní o pomoc, je zapotřebí udělat krok, alespoň maličký krůček, sám za sebe. A pak další a další a další. Když jím nevhodné potraviny, musím je přestat kupovat a říci rodičům, aby je přestali skladovat - nebo je dali pod zámek. Už to je krok sám za sebe: nebudu si kupovat křupky a chipsy. Koupím si místo nich papriku. Když člověk zvládne jeden krok, přidá další. A postupně se změní celý životní styl.

Není hanbou poprosit o pomoc ostatní. Ale člověk by zároveň neměl spoléhat na to, že za něj ostatní změní jeho život...