Ahoj deníčku, jednu chvíli jsem hravá a veselá a plná života a elánu, ale za chvíli sedím u stolu a v ruce svírám hrnek hrokého čaje a nebo kafe. A přeju si na chvilku především uniknout aspon na chvilku, přeju si,aby byl už večer a a já mohla zalehnout do postele a být v klidu. A přitom se nic neděje nemám žádný velký starosti,  teda, né větší jako obvykle, a stejně se zase ke mě vplížila nepozorovaně a potichu, deprese, vplížila se jako kočka, která lehce našlapuje , aby ji nebylo slyšet. Je to takovej neskonalej smutek v duši a já si příjdu, že jsem jako vyfouknutá skleněná banka, do které když se víc bouchne,   tak se rozletí a podzimní vítr jí rozfouká do všech koutů.  Vždycky příjde v nevhodný okamžik jako nezvaný host a usídlí se tu pěkně dlouho,  jenom doufám, že to nebude až do jara. Musela bych jí přidělit místnost a najít koníčky, aby mě opustila a neměla na mě čas. Není to tak, že když příjde deprese, tak vám něco chybí, to vůbec né. Momentálně jsem si myslela, že jsem vpohodě, že všechno zvládám a mám pod kontrolou. Ale stejně je mi tak, že bych se chtěla někde schoulit v koutku a jen sedět a koukat a mlčet a být sama. Ale nejde to, moje malý vnouče na mě kouká a říká mám hlad, chci jíst, mám chut si hrát,  pojd si hrát, chci jít ven pojd ven.......můj chlap si chce pořád povídat a já musím poslouchat, protože jeho duše je křehčí jak ta moje.  Moje nevítaná přítelkyně se u mě usídlila a zatím se jí nechce odejít. Jednou jsem četla...... S depresí nebojujete, nebráníte se. Pustíte ji domů, nabídnete čaj a buchtu a deprese znejistí. Náhle se nemá čeho chytit, nemá z čeho sát energii. Zbavená svých jistot, vykolejená z rovnováhy, odejde sama. No já jsem to s tou pohostinností asi přehnala, že se jí u mě tak líbí. Když se kouknu do kuchyně, tak jí vidím jak čeká až jí nakrmím nějakým nezdarem a nebo nějakou špatnou zprávou. Kouká na mě z obýváku  a vidím ji sedět v křesle, jak si tam v teploučku hoví a čeká .  Doufám, že mě moje přítelkyně nevítana a nemilovaná brzy opustí. Nemám ráda lezavej podzim, nemám ráda tlející listí, nemám ráda žlutavou mlhu, která se valí jako dým bramborové natě...........Už to vím...deprese je jako žvejkačka, která se nalepí na botu a nejde jen tak sundat.....je to prostě nezvaný host...........delfi