Ilustrační foto

Posledně jsem tady psala, jak pojedu na sraz spolužáků ze střední školy po čtyřiceti letech od maturity. Sraz byl v sobotu a setkat jsme se měli před školou v šestnáct hodin. Šla jsem na třičtvrtě, abych tam nebyla moc brzy, no a byla jsem tam první. U školy nikdo, už jsem propadla panice, že jsem si to pozvání špatně přečetla. Ale za chvilku se začali spolužáci a spolužačky po jednom trousit. Sešlo se nás šestnáct a naše třídní. Bývalo nás ve třídě třicet. Čtyři z toho nežijí, dva se omluvili kvůli dovolené v zahraničí, dvě spolužačky jsou nemocné a šest zbývajících se neozvalo. Naše třídní profesorka, také již důchodkyně, si vypůjčila klíče od školy a šli jsme se podívat do naší třídy. Nemohu si pomoct, ale i po těch létech na mě vstup do školní budovy působí depresívně. Jakmile překročím práh školy, tak na mě padne taková zvláštní tíseň a začne se mi špatně dýchat. Při každém srazu jsme to dělali tak, že jsme přišli do bývalé naší třídy a usedli si do lavic každý na své místo, tak jak jsme tam před lety sedávali. Paní třídní profesorka se postavila ke stolku. pronesla k nám krátký proslov a pak jsme uctili spolužáky, kteří již nejsou mezi námi minutou ticha. Tak jsme se jako vždycky sunuli chodbou ke dveřím naší třídy a třídní nám otevřela dveře do prázdné třídy, kde byly tentokrát nové lavice a židličky vyskládané na nich. Jen jsme vstoupili, tak se ozval hrozný rachot a z první lavice spadla jedna židlička, po ní druhá a jedna židlička v druhé lavici. Nikdo se jich ani nedotknul. Spolužák Karel je začal dávat zpět. Dal nahoru první, ale když tam dal druhou, tak ta první zase spadla a když v druhé lavici dal židličku nahoru, spadla židlička vedle ní. Přiskočil další spolužák a spolužačka a měli všichni tři co dělat, aby židličky dali nahoru a držely tam všechny. To místo, odkud stále padala židlička bylo moje. Už si nidko ani nesedal, ani nešli na svá místa. Vyfotili jsme se u tabule, každý tam tak nějak rozpačitě postával, až jedna spolužačka řekla: Pojďme už raději pryč. A druhá na to: Jo, jdeme, jsou tady nějací duchové. A tak jsme opustili školní budovu a odebrali se pomalou procházkou do hotýlku. Měli jsme tam zamluvený salonek na naše posezení.