Ilustrační foto

Tak nějak nevím, jak mám vyjádřit ty pocity ze srazu spolužáků. Sraz probíhal v salonku jednoho hotýlku. Usadili jsme se, spolužák Karel přinesl z vedlejší místnosti kytici růží, pronesl něco jako poděkování naší třídní a pak to probíhalo tak jako vždycky na srazech. Jeden po druhém jak jsme seděli o sobě povyprávěl o zaměstnání, o dětech, o rodině o svých aktivitách atd. Připadala jsem si tam jako herec Abrhám ve filmu "Vrchní prchni". Neměla jsem nic, čím bych oslnila. Spolužačka Dana, která vedle mě seděla v lavici celé čtyři roky hovořila jako kniha, jak se jí konečně podařilo se zbavit manžela, který za nic nestál, jak hraje tenis a jinak sportuje, jak zvelebila svou rekreační chalupu a zahradničí tam, jak by mohla mít chlapů kolik by chtěla, ale ona nechce a jak si teď konečně užívá života. Po ní jsem přišla na řadu já. Zablekotala jsem pár vět, jak jsem už v důchodu, jak jsem to doprodávala za pultem, jak mám dvě vnoučata a jak u mě bydlí babi a byla jsem u konce. To jsem ještě mluvila nějak tiše, tak mě upozornili, ať zesílím, že mě nikdo neslyší. Zkrátka tichá myška šedá. Vždycky když někdo domluvil, tak se kladly dotazy. Mě se ani nikdo na nic neptal, taky na co? Šlo to dokolečka a najednou se přihlásil spolužák Karel, že on by chtěl o sobě promluvit, protože bude za chvíli odcházet. Už jsem se jednou zmiňovala a o tom jiskření mezi námi ve čtvrťáku. Musím říct, že snad vypil nějaký elixír mládí. Vypadá líp, než za doby studií. Pohovořil něco v tom smyslu, že má zaměstnání stále stejné, ženu také jednu, ale ne jedinou, to ještě jednou zopakoval a tajemně se usmíval. Jeho největším koníčkem je jeho kapela, kde hraje na kytaru a to že ho úžasně nabíjí energií. Během svého proslovu se postavil za mojí židli a položil mi ruce na ramena. Když skončil, tak se ke mě naklonil a zeptal se: A co ty? Jak žiješ? Pořád s tím tvojim? Já jsem řekla: Pořád. A on se zasmál a šel směrem k východu. Každý si myslel, že si jde jen odskočit. Pak se po něm začali spolužáci shánět a někteří říkali, že určitě ještě přijde, ale nestalo se tak. Měl asi něco důležitějšího. Přímo proti mě seděla naše třídní. Nikdy jsme si moc nesedly a já jsem měla vždycky v dobách studia pocit, že si na mě zasedla. I na srazech po škole jsme spolu vždy promluvily jen to, co bylo nutné. Takové ty vzájemné nesympatie jako by přetrvávaly. Tentokrát, když jsme po celou dobu seděly spolu tváří v tvář, tak jsme občas něco prohodily. Nebylo to přátelské a vřelé popovídání, ale myslím si, že už ty negativní emoce z obou stran odezněly. Odcházela dříve a když se loučila, tak mi podala ruku a řekla, že mi přeje mnoho štěstí. Řekla jsem, že jí přeju totéž. Jinak musím říct, že toho smíchu a veselí už nebylo tolik, jako bývalo dříve. Taky do nás nepadaly ty půllitry piva a dvojdecky vína jako dříve, nic nebylo jako dříve. Možná to také trochu negativně ovlivnily zprávy o úmrtí našich dvou spolužacek od posledního srazu, kdo ví. Seděli jsme do dvaadvacáté hodiny, rozloučili se a spolužačka Dana mě odvezla k naší spolužačce Zdeničce na nocleh. Po cestě mě přemlouvala, ať jí druhý den zavolám, že pro mě přijede ze své chalupy a strávíme den u ní. Řekla jsem, že si to rozmyslím, s úmyslem, že se z toho nějak vykroutím a rozloučila se s ní. Zdenička ležela v posteli a ještě nespala. Jak uslyšela klapnout klíč, tak hned vstala a řekla, že jí musím o všem povyprávět. Řekla jsem, že lepší bude ráno, ale ona zavelela, že to chce slyšet hned. A tak jsme spolu povídaly do dvou hodin ráno, a měly bychom si ještě stále co povídat, ale Zdenička už byla unavená. Právě skončila s ozařováním, tak nešla na sraz. Ještě se na to necítila. Ráno jsem vstala, daly jsme si se Zdeničkou kávu, já jem se rozloučila a šla na nádraží. Po cestě se mi to ale nějak rozleželo, přemýšlela jsem o tom, že Danka to taky nemá lehké, že se možná chce pochlubit se svou rekreační chaloupkou a taky trochu vypovídat, no a že se také už nemusíme vidět, člověk nikdy neví. Tak jsem jí zavolala, že jsem se rozhodla strávit s ní neděli na její chalupě. Z mobilu jsem uslyšela: Hurá, čekej na nádraží, hned pro tebe jedu. A za půl hodiny tam byla. Odvezla mě k sobě na chaloupku. Má to tam moc hezké, je za tím vidět kus práce. Pochválila jsem jí to a bylo vidět, že jí to těší. Bylo nádherně, Seděly jsme u ní na zahrádce pod slunečníkem a povídaly a povídaly. Pak začal foukat vítr, tak jsme zalezly do chaloupky, sedly do obýváku a daly si kávičku. Najednou se Danka zvedla, odemkla jednu skříňku v sekretáři a povíá: Tady je všechny mám, pojď se podívat. Měla tam ve dvou poličkách vystavené fotografie. Svatební fotku rodičů, oba už nežijí, pak její svatební fotografii, manžel ji před sedmi roky opustil kvůli jiné ženě, pak fotku své dcerky z promoce a fotku, kde byli vyfoceni ona, bývalý manžel a dcerka na poslední dovolené. Dívala jsem se na ty fotky a ona řekla: No vidíš, tak nám to klapalo a co z toho zbylo. A oči měla plné slz. Navečer mě odvezla na nádraží a já jsem odjela domů. Tak snad zase někdy příště.

Mějte hezký den

Líba