Ilustrační foto

    ... Začala jsem vidět na svém manželovi chyby, přestal mi vonět a najednou nebyl ten můj princ. Nechtěla jsem s ním mluvit a přestala jsem na něj mluvit? Proč? Mezi námi byly dlouhou dobu dohady, hádky a doprošování se a najednou se to stalo přestala jsem ho milovat. Přestala jsem milovat chlapa, kterému jsem řekla ANO. Nakupilo se všechno, s čím jsem nesouhlasila, s čím jsem bojovala.

Mám úžasného manžela, doma vaří, uklízí. Dokáže se postarat o děcko, o sebe, celých 11 let mi dělal snídaně. Tak proč? Přestal se o mě zajímat, přestal si se mnou povídat. Nedokázal mě pohladit a jen tak políbit. Musí každá vášeň vyprchat, musí všechno skončit stereotypem? Nebo jen já si nevážim toho, co mám doma? On mě miluje, ale já jeho ne. Najednou jsem si uvědomila, že u něj jsem na nějakém pátém místě. Jeho zájmy, jeho rodina a jeho práce, jeho kamarádi všichni měli přede mnou přednost, protože se mnou je pořád. Chtěla jsem mu to všechno říct tolikrát, doprošovala jsem se o jeho pozornost, ale nebylo to nic platné. "Jen vyhrožuji" takhle to vždy skončilo. Možná je chyba ve mě, že neumim brečet, kdybych vyváděla, řvala možná by se něco změnilo. A najednou mám v srdci kámen a strašně to bolí, ale už nechci couvnout z rozhodnutí. Nechci opět jen slepě vyhrožovat. Já chci žít, milovat a být milována. Jen teď nevim, jak.

Mám pocit, že už se nikdy nenadechnu, že všechno, co dělám je špatně. Mám žít s chlapem, který mě nenaplňuje, který mě bere jako batoh na zádech, tahá mě všude sebou, ale vlastně beze mě? Mám žít s ním, protože je to otec mého děcka nebo mám nárok být šťastná i třeba jen sama s děckem? Dokáži být sama?

Milovala jsem ho a snažila jsem se, ale co teď?