Ilustrační foto

Holky, tohle je pro ty smutné a nešťastně zamilované. Já vím, nemám se čím chlubit, ale chci vás jen podpořit a ukázat, že ani nám dřív narozeným se bláznivé myšlenky nevyhýbají. Tohle je jeden z mých nočních dopisů, kdy sedím sama u noťase, vzpomínám, zatínám zuby a říkám si, že ozvat se mu první už nikdy nesmím. Berte mě s rezervou, prosím:

Zakázala jsem si Ti psát, ale stejně to občas nedodržím a píšu aspoň tak, pro sebe. Myslet na Tebe jsem si nezakázala, to by stejně nemělo účinek. Kdysi dávno jsi mi napsal: "Na nic se neptáš". A teď mám pocit, že se už ptát nesmím. Zeptala bych se třeba na to, jestli ještě chodíš v sobotu tancovat, jestli se ještě chodíš procházet do parku, jestli chodíš přemýšlet do čajovny? Jenomže si říkám, že nejsem ta, která se Tě může ptát, které bys chtěl odpovědět.    Mám pocit, že každé mé slovo zní ironicky a zhrzeně. Nemohu Tě přesvědčit, že Ti přeju jen dobré, že moje láska k Tobě je větší než smutek, který cítím z Tvé lhostejnosti, že ji mám v sobě navzdory tomu, kde a s kým jsi. Stejně bys tomu nevěřil a stejně by Tě to nezajímalo. A tak Ti nepíšu, nevolám, neotravuju. Jenom na Tebe myslím a na dálku Tě miluju...