Ilustrační foto

Normálně nemám pondělky ráda, ale... dnes musím na vyšetření do jiného města, do práce a zpět bych to při nejlepší vůli nestihla, takže: Ta pohoda být sama, nikdo se tady neplouží po bytě a nemrmlá si pro sebe, nikdo mě nevyhání od PC, nikdo mi nestopuje čas, jak dlouho jsem v koupelně. Zjišťuji, že už mi opravdu stačí málo k radosti.

   Měl se zastavit kamarád, ale nevyšlo mu to. Škoda, ale pomalu už si zvykám na samotu (tím nemyslím jen tu fyzickou).

   Uvařila jsem si dobrý čaj, dietu odsunula na zítřek (ale to už opravdu, slibuju), váhu zašoupla dál pod postel (mám dojem, že se nějak škodolibě šklebí) a odhodlávám se jít nakoupit. (Nakupování nesnáším, ale asi není zbytí).

   Tedy, nevím, zda to není sobecké, ale uvítala bych nejmíň  takový týden samoty bez výstřelků mladé, bez potomkova hladu a hlavně, bez mužíka a jeho věrné družky deprese. Byl by to ten nejkrásnější dárek k blížícím se narozeninám.Myslím však, že tolik radosti bych ani neunesla a tak sbohem marné snění.

   Všem krásný začátek nového týdne.