Ilustrační foto

Musím vám napsat svůj nový poznatek a to: Osudu člověk neunikne :-)

   Dorazila jsem do toho městečka, kam jsem byla objednaná na vyšetření. Pominula fakt, že se jedná o právě ono město, kam jsme tak často a rádi jezdili s láskou dlouhovlasou a vydala se do ulic. Jenomže jako naschvál jsem měla celou hodinu čas. Nevlastním totiž ŘP a i kdyby - mužík by mi svého mazlíčka stejně nikdy nepůjčil. Pršelo jen se lilo, foukal nepříjemný vítr a já s pár šupama v peněžence neměla ani nejmenší náladu na nějaké prolézání obchodů (to nemusím ani vybavena dostatkem měny, natož takto). Namířila jsem si to tedy k útulné cukrárně. Když už jsem ráno odhlasovala posunutí diety na zítřek a ignorovala tu modrou obludu, co se potměšile šklebí pod postelí a čeká...

   Po horké čokoládě, ovocném dortíku a listování v časáku jsem vykročila směrem nemocnice. A ťam to vypuklo. Sotva jsem sundala bundu, paní doktorka zavelela: "... a hned mi vlezte na váhu". Neunikla jsem. Nezbylo, než poslechnout. Oblečená, v botách, v sobě dortík a nějaké předchozí (ne zrovna nejdietnější potraviny, které jsem pozřela ještě doma). Ach jo, došlo na mě, došlo :-(. Naštěstí byla cifra stejná, jako před 2 mněsíci, takže jsem unikla pokárání. Ne však svému svědomí, protože v mezidobí už jsem byla na mnohem hezčí číslici. Zkrátka a dobře, musím přitvrdit! Jak je vidět, vážení si člověka vždy najde.

Hubnutí a pevné vůli zdar!

Teď přemýšlím, zda bych se neměla té mojí obludě omluvit :-)