Tahle vedla přes Polsko a po čtyřech hodinách se mi před očima objevila ta nejkrásnější krajina na světě. U každého z nás vypadá jinak, ale to slůvko nejkrásnější k ní vždycky patří.

   Okna stále stínila stará jabloň, ale u branky nikdo nečekal a přes vysokou trávu jsme se prodírali trochu s problémy. Zahrada se pomalu propadala do šera a do ticha. Rychle utrhnout pár planých třešní, ochutnat rybíz, připravit večeři a zajít zapálit svíčku. Na zpáteční cestě ze stráně už mi svítily světlušky. Teď už jsem byla doopravdy doma.

    Místní obchůdek měl i přes to, že byly svátky, otevřeno. Oči starousedlíků nás přímo propalovaly. "Přivezla si zajíčka", četla jsem v nich a připravovala si historku, za koho jej budu vydávat. A vzhůru na cesty:

    Slunce nemilosrdně pálilo, ale výstup na rozhlednu u Města Albrechtic i na Ježník se dal vydržet. Jsem zvyklá na mnohem krkolomnější. Rozhodli jsme se, že největší parno přečkáme u sestry na zahradě. Ta sice trávila svůj čas na dovolené v Západních Čechách, ale mamka tam hlídala "zvěř" a neteř. Mamka je oříšek i bez tropických veder, ale nakonec jsem ji ustála jen s trochu zvýšeným tlakem. Poobědvali jsme, pokecali s neteří, pomazlili se se "zvěří" a několik hodin jsme se vzájemně ujišťovali, že vedro určitě poleví. Cesta na Venušinu sopku se nám odvděčila planými třešněmi a zajímavým pohledem do kráteru. Určitě nepatřila k těm neschůdným, ale před námi se v dálce tyčil Velký Roudný. Ten mi naháněl hrůzu a vedro se k polevení nemělo. Nejdřív pohled z hráze na vodní hladinu Slezské Harty a potom už úpatí našeho cíle. "Jestli chceš, zůstaň tady, nechci, abys se trápila", navrhoval mi u nformační cedule. "Jasně a neuvidím Hartu z výšky a kapličku", odporovala jsem statečně. Pravda, ve 3/4 kopce se mi chtělo sednout si do trávy a zbaběle se vzdát. "To, ujdeš, to vydržíš", opakovala jsem si jako mantru a šlapala a šlapala. "Jsme nahoře", slyším před sebou a před očima se rozprostírá mýtinka s rozhlednou a kamennou kapličkou pod modřínem. Na rozhledně je zvonec... "Možná, že plní přání", napadá mě, když zvoním...

   "Uhlířský vrch", slyším v autě povzdech. Ano, další z jesenických vyhaslých sopek, kterou touží vidět. "Jeď, v Bruntále budou směrovky, to ještě dáme", sbírám v sobě poslední zbytky elánu. "Dali" jsme to, cesta vede lípovou alejí, včely bzučí, lípy voní a Křížová cesta je přímo umělecké dílo. Na vrcholku u kostela si leháme do trávy, pozorujeme západ slunce a vůbec se nám nechce zpátky. Domů se vracíme se soumrakem a budík si na příští den nařizovat nemíníme.