"Je vedro", říkáme u snídaně. "Je strašné vedro", utvrzujeme se v tom. "Co budeme dělat?"  "Budeš se v tom horku trápit", říká to, co předobře vím. "Tak jeď sám, já zatím dám trochu do pořádku chalupu a upeču rybízový koláč", navrhuju. Na chalupě skoro dva měsíce nikdo nebyl a je to sakra znát. "No a co kdybych zkusil, jestli zvládnu tu sekačku?", zeptal se. Zřejmě si vzpomněl na mamčiny včerejší lamentace ohledně travního nadělení. "Jak myslíš, ale nemusíš". Sekačka sice nejdřív trochu trucovala, ale pak si dala říct. Zahradu máme pěkně rozlehlou, takže já se mohla věnovat úklidu venku i uvnitř, obrat rybíz, upéct žemlovku k obědu, upéct koláč...prostě bylo toho všeho požehnaně. Mezi tím sousedka, hodná, ale trochu jednoduchá. Oči navrch hlavy. "To je tvůj přítel?" vyptává se. "Mě to přece můžeš říct, známe se od dětství", naléhá. "Prosímtě, ani náhodou, známe se z Prahy, fotí a píše o sopkách, rozhlednách a zříceninách, na nic jiného nemá ani pomyšlení", říkám s důrazem, neboť vím, že se tahle zpráva brzy dostane i do obchodu. Největší vedro jsme se chystali přečkat v posezení poblíž kamenného sklípku, aspoň trochu chládku. Sousedka se objevila znovu. Na kafe a na koláč jsem ji prostě pozvat musela. "A nemohl bys mě vyfotit?", zeptala se bezelstně. "Už jsem ti říkala, že fotí jen sopky, rozhledny, skály a zříceniny", opakuji s důrazem. Kdepak, nepokrytě flirtovala. A to je prosím o dost starší než já :-). "Musím uklidit nádobí", napadá mě spásná myšlenka. "No, už bych zase měl sekat", pomáhá mi on. "A stejně, musela jsi mi pokazit takový pěkný flirt", smějeme se, když jsme opět sami.

   "A vy jste tu sami bez rodičů?", slyším najednou, když pokračuji v úklidu pokoje s terasou. "Ne, je tady S.", už jsem se bála, že řekne mamka a za chvíli tady máme jejího vnuka, synova kamaráda. Vybíhám ven a vysvětluji mamčině kamarádce, že mamka přijede až zítra. A zase se máme čemu smát.

"Přece mě nezdeptá nějaká tráva", opakuje si podobně, jako já včera při výstupu na Velký Roudný. K večeru už máme oba pocit, že dost bylo trávy a dost bylo úklidu. Udělám na rychlo obložené topinky a vydáváme se ven. Ve vzduchu je cítit lipová vůně a stoupáme vzhůru nad vesnici, nad kostel, zastavujeme se na starém hřbitůvku a pak stoupáme pořád výš a výš. V dáli hřmí. "Asi bude bouřka, podívej, ty mraky"", upozorňuje mě. "Prosímtě, znám to tady jak své boty, prší jenom, když jdou mraky z Polské strany, kdepak, ani kapička nespadne", ujišťuji ho. Nakonec se přece jen otočíme k návratu. Skutečně, nespadla ani kapička :-D, padaly totiž přímo provazce deště a domů jsme dorazili jako vodníci. Tak v takové parádě mě ještě neviděl. I když, stejně mu to bylo úplně jedno. "Tak ani kapička, že", smál se, když už jsme pozorovali to dopuštění přes okno.

   "Tak dáme víno a stoupáme do vyšších sfér", navrhuji, neboť v patře se líp sedí. Déšť ustal, svíčky tiše hoří, vzduch voní...předčítám pohádky ze starých knížek, víno je příjemně nasládlé a pak už se smějeme snad úplně všemu. "Budeš mě v noci držet za ruku?", ptám se, jako by ty pohádky spolu s vínem ze mě udělaly malou holku. První a taky zároveň poslední noc tady, kdy neleží na opačném konci místnosti,ale na vedlejší posteli a drží mě za ruku. Jenom tak, jako se drží malé děti, které se bojí tmy.