Ráno mě opět probudilo slunce deroucí se do pokoje. Na vedlejší posteli tiše spal kluk, s kterým chodívám po cestách necestách, ale pro kterého vlastně nejsem ničím...Mám ráda osamělá rána a tak jsem neváhala. Sedím venku pod přístřeškem, pozoruji ptáky na trávníků, třpytící se rosu a vylepším si snídani hrstí planých třešní. A taky vzpomínám, vzpomínám na to, jak jsem tady snídávala s tátou, zatímco ostatní ještě spali...

   Později vstane on, nasnídá se, zabalíme baťůžky a za nezbytných řečí sousedky nasedneme do auta směr Rešovské vodopády. Silnička, kterou jedeme je v havarijním stavu, ale pohled na kopce a údolí na to dává zapomenout. maličké městečko, kde jsem kdysi v pradávnu pracovala, Karlova Studánka..., všechno mě to vrací do dětství, do mládí a do dob, kdy věci byly úplně jiné. Vodopády neuvidím poprvé, ale cesta, po které tentokrát jdeme není ta, jenž znám. Svažuje se prudce dolů a pořád jenom dolů. Raději se neohlížím, jinak začnu propadat zoufalství, co budu muset při návratu pokořit. U vodopádů je to skoro jako na Václaváku, turisté, turisté a zase turisté. Pohled na tříštící se kapky je však nádherný a navozuje pocit příjemného osvěžení. Škoda, že se tady cachtá tolik lidí. Mám sto chutí udělat to taky, ale nakonec přece jen odolám. Zpáteční cesta je vážně utrpení. "Jdi napřed, fakt ti nestačím", navrhuji a jsem ráda, že poslechl a nemusím mu funět na záda. V autě už je nám veselo, vzduch proudící okny nás ochlazuje a lituju jen toho, že já si tričko sundat nemůžu. "Tu zříceninu asi vzdáme", navrhuje při pohledu na prudký kopec. Vím, že sám by ji vyšel úplně bez problému. Zastavujeme na maličkém  a nádherně vybaveném hřišťátku v jakési vesničce. Stojí na něm nizounká rozhlednička. Nakonec se rozhodneme pouze pro výstup na nedalekou vyhlídku s tím, že zbytek si necháme na jindy. Ještě před výstupem si sedám na kolotoč. "Prosímtě, nemůžeš mě přece točit proti směru", bráním se, "rozbolí mě hlava". Pohled z vyhlídky je opravdu pěkný a potom už nás čeká výborná zmrzlina v Rýmářově a návrat na chalupu.

   Bohužel, mamka si tam pozvala celou rotu svých sourozenců a tak přijímáme pozvání sestry a švagra a jedeme na noc k nim. Večer ještě sedíme a grilujeme u nich na terase, postupně se s námi přicházejí mazlit oba psi a všechny kočky, dává mi svou mikinu, aby mi nebyla zima...

   Druhý den dopoledne odjíždíme, vedro dostoupilo vrcholu, ty tam jsou žerty a smích. Téměř celou cestu promlčíme. Chvílema usínám. "Chci to vzít na jeden zátah", odmítá mé pozvání  a vysazuje mě před našim barákem. Celou dobu jsem v hloubi duše věděla, že to bude právě takhle, ale rozhodně to nebyl špatně prožitý prodloužený víkend.