Bylo? Skutečně to tak bylo? Ve chvílích, kdy jsem to prožívala jsem se bála psát. Bála jsem se o ty křehké pocity, stejně tak, jako se člověk bojí dotknout okvětních plátků šípkové růže, aby mu její krása nezůstala v dlaních...

   Teď bych jen chtěla, aby aspoň tady, v mém deníčku, něco z těch dní zůstalo. Vracím se v myšlenkách do májového dne na odlehlé zřícenině, znovu cítím jeho dlaň na svých rukou a ve vlasech...

   ...vzpomínám na podvečer, kdy celý zmoklý přijel a prohlásil: "Představ mě dětem, ať to mám za sebou". "...ostatní maminky přivedou dětem nového tatínka a ty jim přivedeš staršího bráchu", jak jsme se tomu tehdy smáli...Noc, kdy jsme našli první doteky, tak nesmělé a rozpačité a časné ráno, kdy mě vezl do práce a já strašně, strašně moc chtěla ještě jednou v životě věřit na zázraky...

... možná mi chyběla ta záplava smsek, kterou si posílají zamilovaní, možná mi chyběly ty lichotky, ale cítila jsem takovou pohodu, tolik klidu, tolik naděje. Nevodili jsme se na veřejnosti za ruce, nelíbali jsme se na lavičkách, ale když mě držel zahalenou ve své bundě, když jsme se společně smáli, když přede mnou bláznivě poklekl na vrcholu skalní vyhlídky, když si povídal s mými dětmi, když prohlásil, že o mě řekne rodičům, tak jsem věřila, neskutečně moc jsem věřila, že můj život jde tím správným směrem, že jsem "dostala" právě to, po čem jsem nejvíc toužila. Kluka, co miluje přírodu, který obdivuje historické památky, kterému se líbí stejné knížky jako mě, který má svérázný humor  a dokáže být dospělým i dítětem zároveň.

   ... a náhle nebylo už nic, nestačili jsme se ani "úplně poznat".

    Po svém pátečním zážitku jsem si řekla, že chci napsat i o tomhle, že i tohle v mém životě skutečně bylo...