"Co kdybychom se jely podívat do Kutné Hory", navrhla jsem dceři, "ještě nikdy jsme tam nebyly". Kolegové v práci vyprávěli o výstavě "Jagellonika" a napadlo mě, že by nebylo špatné ji vidět. Včera, ač se počasí tvářilo hrůzostrašně (nehorázné vedro) jsme nasedly v Praze do vlaku. A ejhle, překvapení. Z jakéhosi neznámého důvodu si to vlak mířil úplně jinou trasou, takže dorazil se čtvrt hodinovým zpožděním. Přípoj však čekal. "Sedlec", ozvalo se. Z knížek vím, že právě tady založili ve středověku klášter. A pohled z okna na impozantní stavbu vůbec nevypadal špatně. "Vystoupíme", rozhodly jsme se v okamžiku a už si to mířily k chrámu Na nebevzetí Panny Marie. Vnitřní prostory nám vyrazily dech. "Mamko, to je dobře, že jsme vystoupily tady", hlásala okouzleně dcera. Teprve od mladičké a milé dívenky u prodeje vstupenek jsme se dozvěděly, že ostatní památky, které bychom rády viděly, jsou na úplně opačném konci města. Nevadí, budeme improvizovat. "Do kostnice určitě půjdeme", rozhodla dcera. Po pravdě, moc se mi tam nechtělo, nemám ráda ten pohled na "druhou stranu" a na ostatky těch, po kterých nezůstalo snad ani jméno. Ovšem, myslím, že je nám dnes třeba připomínat pomíjivost života. V téhle konzumní společnosti, kde vše stojí jen na penězích ještě daleko více než dříve.

   Po téhle prohlídce, protože už minulo poledne, jsme se rozhodly zajít na lehký oběd a pak hledat nějaký dopravní prostředek, který nás odveze na druhý konec města. Kdyby počasí bylo o trochu milosrdnější, asi bychom vyrazily po svých, ale vedro stále nabíralo na síle...Příjemný mladík v informačním středisku, které jsem prozíravě vyhledala, věnoval dceři mapku a nasměroval nás k nedaleké zastávce autobusu. "Ta vaše čeština mě zarazila", přiznal se pan řidič. V celém autobuse jsme byly jediné Češky. "I našinci se chtějí podívat na krásné věci", informovala jsem ho a on nám na oplátku ukázal, kde máme vystoupit. "Mami, to je krásné", obdivovala se dcera starobylým uličkám a za chvíli se nám před očima tyčil majestátní chrám Sv.Barbory. Procházely jsme skoro bez dechu, zvedaly oči ke klenbě a cítily se úplně maličké.

   Následovala Jezuitská kolej a v ní vytoužená výstava. Obrazy, sochy, knihy, monstrance, kalichy, štóly, prostě středověk za vlády Jagellonců. Těšilo mě, že se dcera zajímá i o tyhle věci. "Víš, jsem ráda, že jsme tady, máš předky i v Polsku, je dobré, abys věděla...", šeptala jsem jí v potemnělém sále, kde z vitrín zářilo stříbro a zlato. Ještě točená zmrzlina a pak už jsme podle mapky neomylně mířily k nádraží. Pravda, neomylně díky dceři, neboť pro mě je každá mapa obrovskou záhadou. Kutná Hora je nádherné město, necelý den na jeho prohlídku rozhodně nestačí. Rády bychom se tam ještě vrátily a podívaly se na to, co jsme nestihly prohlédnout.

   Jedna věc mě, ale zarazila. Všude jsme potkávaly jen samé cizince. Copak naše lidi historie nezajímá? Copak netouží vidět nádheru, kterou mají takřka za humny? Na zpáteční cestě ve vlaku (opět téměř mezi samými cizinci) jsem pochopila. Jenom cesta vlakem nás stála přes 300 Kč. Do Prahy jsme se také musely dopravit a ani to není nejlevnější záležitost. Vstupné, pravda, dcera má studentské a koupily jsme si hromadné vstupenky do tří objektů, ale... V chrámu Sv.Barbory platí vstupenka jen do přízemí, pokud chcete vystoupit na ochoz a podívat se na tu krásu z vrchu, musíte si přikoupit další vstupenku. A tak platíte a platíte. Vím, někde se peníze na opravu památek brát musí, ale částka, která připadá cizincům nepatrná, je mnohdy pro naše rozpočty podstatná. A pokud jedete s dětmi, musí pít, jíst a občas chtějí i nějakou drobnost. (Tím myslím hlavně rodiny s menšími dětmi). Uznávám, mohly jsme s sebou vézt namazané chleby a mohly jsme si odpustit zmrzlinu. Přesto se domnívám, že tohle je jeden z hlavních důvodů, proč v našich krásných historických městech potkáváme v drtivě většině jen cizince.