Velikonoce

Těsně před Velikonocemi přijela Jana s kluky. Jarní úklid domu si vzala na starost sama a zahradu svěřila pánské části rodiny. Kluci dostali hrábě, holiny a vrhli se do práce. Dokud na ně dohlížel Karel, poctivě hrabali starou trávu a listy, odváželi do rohu zahrady, kde měl Karel kompost. Ale běda, když Karel s tátou odešli do stodoly. Z hrábí se staly meče a z kluků bojovníci, křičeli, máchali meči a mezi nimi zmateně pobíhal Pinďa, který nechápal co se děje. Pidlimužík ten boj sledoval z autobusu a měl sto chutí se ke klukům přidat. Ale kluci o jeho existenci neměli ani ponětí a bylo to tak lepší. Kdo dneska věří na pohádky? Téměř hluchému, skoro slepému a napůl chromému Pepovi byl ten mumraj fuk. Byl zavrtaný v krabici s hlínou a spal, no jako když se do hlíny zavrtá.  Nakonec zahrada byla uklizena, okna domu se leskla jako zrcadlo a z komína se kouřilo, jak Jana pekla velikonočního beránka a bochánek. Dům voněl čistotou a sladkou vůní pečiva. Druhý den ráno vyrazil Honza na vrbové proutky. Upletl čtyři krásné pomlázky a jak báječně budou mrskat, si vyzkoušel hned na Janě. „Jedeš, ty!“ smála se Jana a ohnala se utěrkou. „Dneska ještě ne, až zítra mě můžete vyplatit“ řekla a dala Honzovi velikou pusu. V tu chvíli přišli kluci do kuchyně a protočili oči v sloup, jako že se máma s tátou líbají, ale bylo na nich vidět, že jsou rádi, že se mají rodiče rádi. Když už kluci spali, Jana obarvila vejce, připravila sladkosti pro kluky a šla spát.

Ráno vtrhla banda křiklounů s pomlázkami do ložnice a stáhla z Jany peřinu. Tedy mysleli si, že jí stahují z Jany, ale Jana tam nebyla. Koledníci byli zaskočení a dívali se pod postel, do skříně, do koupelny, ale Jana nikde. Šli se podívat na zahradu a tam na ně čekalo překvapení. Jana schovaná za stromem na ně vylila kýbl vody. Odplatou za tu vodu jí bylo pěkných pár ran na zadek a přes nohy, takže následujících čtrnáct dní si pro modřiny nemohla vzít sukni. Kluci s dědou, tátou a Pinďou obešli celou vesnici a v bezpečí před jejich pomlázkami nebyly ani slepice. Jak to byla ženská, dostala na zadek, aby byla zdravá a krásná. Vykoledovali si spoustu sladkostí a táta s dědou spoustu frťánků. Takže kdo koho nakonec vlastně přivedl domů, nebylo zcela zřejmé, ale co zřejmé bylo, že si to všichni náramně užili.

Ještě před tím, než Jana s rodinou odjela domů, svolal Karel válečnou poradu na téma „Letní cesta do Chorvatka autobuse Bertíkem“. Honza si vzal na starost plán cesty, Jana dostala za úkol zajistit proviant a děda Karel musel dát Bertíka do takové kondice, aby tu dlouhou cestu zvládl. Nakonec nebyl už žádný mladík. Termín cesty byl stanoven na 3.srpna ráno. Pojedou přes rakouské Alpy, kde stráví jeden den výletem do hor a přespí někde v kempu. Jak to půjde dál, se uvidí. V nejhorším mohou přespat i v autobuse, místa je v něm dost.

Karel ještě musel vyřešit, kdo se bude starat o Filipa, který rozhodně nejevil zájem jet s nimi a také přemýšlel jak to udělat, aby nemusel nikomu nic říkat o pidlimužíkovi. Nic ho nenapadalo a tak se vydal na poradu do Bertíka. Pidlimužík zrovna neměl náladu si povídat, celý den honil Pepu po zahradě, protože mu zase utekl a hlavou narazil do plotu, takže měl bouli takovou, že  vypadal jako dvouhlavý krtek. Karel vytáhl z kapsy oříšek o kterém věděl, že je má pidlimužík rád a jeho nálada se rázem zlepšila. Vzal si oříšek, dotkl se ho prstem a skořápka se rozskočila. Když to viděl Karel poprvé, byl překvapený, ale teď už  ho to zvláštní louskání oříšků nepřekvapovalo. Jediné, co ho napadlo, bylo, že by mohl pidlimužík louskat oříšky na Vánoce pro Janu na cukroví. „Pidlimužíku“, povídal Karel „musíme vymyslet, jak to udělat, abys mohl s námi cestovat, ale nikdo tě neviděl“. „Můžu být schovaný v sedačce“, navrhl pidlimužík, ale to se Karlovi nelíbilo. „To je škoda, abys takovou cestu strávil schovaný a nic jsi z toho neměl“ řekl Karel. „Tak bych mohl zcepenět“, odvětil pidlimužík a ukousl si z oříšku. „Jak to myslíš?“ otázal se Karel. „No, umím ztuhnout tak, že vypadám  jako loutka, nebo hračka, nebo figurka“, odpověděl. Karel se zamyslel a pak se cvrkl do čela. „Mám to. Každý řidič autobusu vozí s sebou talismana pro štěstí. No a ty budeš sedět na kapotě a všem řeknu, že jsi moje figurka pro štěstí“. A bylo vyřešeno. Pojednou všichni a parádně si to užijí.