Ilustrační foto

Deníček jsem si založila proto, abych se měla kde vyplakat ze svýho pohnojenýho života. Nemám v životě nikoho, kdo by mě rád vyslechl. V dnešní době má každej svejch problémů dost a nemá náladu poslouchat plky zdeptaný ženský, co je v péči psychiatrů od svých 15. let.

Nikdy v životě jsem nepoznala úplný štěstí. Už dětství jsem neměla lehký. Otec alkoholik, občas se napil do agresivní nálady a zmlátil mámu. To sice nebylo tak často, ale hádky na denním pořádku byly. Když se naši rozvedli, našla si máma chlapa, kterej byl ještě horší. Krom toho, že chlastal, tak byl ještě gambler. Byli jsme pořád bez peněz, často se stávalo, že jsme byli i bez elektriky, protože máma neměla peníze na její zaplacení. Občas se i stalo, že když máma nebyla doma, otčím mě osahával. Nikdy víc si nedovolil, vždycky to bylo za stavu opilectví. Druhej den se mi za to většinou omluvil, ale i tak to příště udělal zase. Mámě jsem to řekla. Jednou ho proto vyhodila, ale stejně ho za měsíc vzala zpátky.

Vdávala jsem se jako hodně mladá. Manželství bylo utrpení. Pro mýho chlapa jsem byla jen inventář v bytě, kterej tam vždycky bude. Vlastně jsem pro něj plnila úkol kuchařky, uklízečky a prostitutky, která svý služby ale poskytuje zadarmo. Trochy něhy a nebo snad lásky jsem se po naší svatbě už nikdy nedočkala.

Pak jsem si našla jinýho chlapa. Jsem s ním do dnes. Sice je na mě hodnej, ale já pořád cítím, že to není ono. Jako by mi něco chybělo, ale ani to neumím pojmenovat.

Mám dvě děti. Je mezi nima rozdíl 5 let. Jsem tak mizerná matka, že staršího dítěte se musím zbavovat, abych uživila to druhý. Moje prvorozený dítě mám doma maximálně tejden v měsíci. Zbytek je buď u tety a nebo u babičky, aby se mohlo vůbec najíst. Miluju obě svý děti. Ale byla jsem tak nezodpovědná, že jsem si je obě pořídila aniž bych měla zázemí. A počítám s tím, že až obě dospějou, patřičně a právem mi to vyčtou.

Kdybych neměla tátu bohatýho podnikatele, umřela bych hlady a nebo skončila pod mostem. Můj chap sice maká, ale peníze jsou mizerný, můj příjem je ještě nižší než jeho. Vzhledem k tomu, že oba máme jenom základku a práce v dnešní době není, zlepšení se asi nedočkáme. Takže náš příjem stačí buď jenom na jídlo a nebo jenom na nájem. S tím druhým mi pomáhá táta. V podstatě  musel i nakoupit výbavu pro obě svý vnoučata, aby měli v čem chodit, a vozit se. Stydím se za to, ale změnit to neumím. Kolikrát bych svý milovaný děti dala nejradši k adopci, aby měli vůbec šanci na normální život. Jenže jsou už obě tak velký, že z toho mají rozum a ani já bych to neustála. Stydím se za to jaká jsem máma a dcera.... Kde se stala chyba? Snad rodiče mě dostatečně nepřipravili na život? To těžko, ne vše se dá ovlivnit výchovou. Odpověď neznám. Můj život je noční můrou. V 15 letech jsem se prvně pokusila o sebevraždu a mám za sebou celkově 3 nezdařený pokusy.

Vím, že vás můj článek pohorší, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat.