Ilustrační foto

Taky znáte ten pocit, kdy Vám někdo naruší klidný život a dokáže Vám, jak naivní jste byli aniž by jste to tušili? Tenhle pocit mám poslední dobou já. Mám nebo spíš bych měla říc, měla jsem dobrou kamarádku. Když potřebovala pomohla jsem jí v práci, dala věci, které bych jinak prodala /sice za pár babek, ale komu se v dnešní době těch pár peněz nehodí/ prostě když potřebovala byla jsem tu pro ní. Jenže asi před měsícem mě povýšili a z kamarádky je náhle zákařná fůrie, která spolu z dalšími spolupracovníky mi podkopává nohy, kde může a ještě se při tom tváří jako neviňátko. Opravdu umí být člověk hloupí a naivní. Asi pravidlo důvěřuj, ale pověřuj je opravdu k něčemu dobré. Jelikož já nemám ve zvyku být tak zákeřná a házet na lidi špínu, do nedávna jsem myslela, že lidé v blízkém kruhu mých přátel jsou na tom stejně. Jo chybama se hold člověk učí. Nejhorší je, že díky jejich podlostem mám chuť to místo opustit, abych měla klid v životě. Jsou důležitější věci než vysoký post. Doma už jsou ze mě na prášky, jelikož jsem jak uzlíček nervů, co si zase vymyslí, kde se zase budu muset obhajovat a co se stane až jejich lež bude jednou tak promyšlená, že nebudu mít šanci se obhájit. Vím, že jim hlavně vadí, že jsem přeskočila hodně lidí, co jsou v té práci déle jak já, ale asi jsem si to zasloužila. Jinak by mě pro to místo nevybrali. Už jsem byla i za šéfem a vše mu řekla, jediné co mi  na to odpověděl, že on žádný problém nezaznamenal a ať si udělám pořádek já sama / opravdu velká podpora od vedení :/ /říkala jsem si jak nejsme skvělí kolektiv a teď tohle. :/